Modré nebe nad hlavou, rozpálený asfalt pod nohama. Dvě motorky a dva kreténi, kteří kouří (ale nebalí) cigára, platí daně, nechodí rádi po Praze v latexu, ještě nikdy nezaložili neziskovku a jedí i jídlo, které není bio, vege, ani raw. Tři týdny a dva tisíce kilometrů uhlíkové stopy jen tak pro nic. Zkrátka všechny indície naznačují, že to bude průser.
V tomhle článku jsem chtěl původně brečet, že když jsme na začátku dovolené, ještě o víkendu s celým zbytkem „gangu“ čítajícího čtyři koně, dojeli do kempu, málem nám dali na budku patnáctiletý děcka slavící konec školního roku. Vyhnali nás od táboráku. Nabízenej chlast je neudolal a my se ani neměli kde ohřát. Prý je to soukromá akce gymnázia a nejsou zvědaví na žádný hovadský motorkáře. Pak nás jejich bojz ještě přišli okřiknout k nám, ať kouříme dál do jejich stanů, že je to hrozně nezdravý a jejich gérlz na to nejsou zvědvý. No fakt. Pak jsem se ale rozhodl zatlačil slzičku a psát ještě o něčem jiném.
Třeba jak jsme pár dní na to spali u jezera. Nebylo to nic moc, protože v jednom baráku půlku večera ječela nějaká ženská jak když ji vražděj a pak tam do tří do rána jezdily mraky aut a chodili chalani od PČR po pěti a svítili halogenama do lesa a vody. Asi ji fakt vraždili… Ale prej se tam stala „Jen normální vlahá noc a máme si raděj hleďet toho, abychom si užili večer a ráno měli 0.0.“ Ráno už se nic nedělo. Jen nás vzbudil majitel pozemku: „Chlapi zdar. Já se hrozně moc omlouvám, že Vás ruším, ale už mi tu, prosím, příště nespěte. A řekněte to i ostatním. Víte, já jsem majitel tady toho břehu a už ty dluhy fakt nestíhám platit.“ Prosím? No… Z pána následně vypadlo, že je mu úplně jedno, když tam někdo spí, ale na obecním úřadě mají důsledného zaměstnance. Důsledný zaměstnanec tráví vlahé večery obvykle tak, že projede pobřeží na čtyřkolce se sportovní kamerou. Noci si pak namísto sexem či alkoholem krátí počítáním stanů, aut a motorek, aby pánovi, kterému pobřeží patří, nasolil rekreační poplatek… „Chlapi, já za nájem nic nechci a brigádníci na výběr by se mi tu asi ani nevyplatili. Navíc tu není sprcha a hajzly, takže to stejně nemůžu otevřít jako kemp. Ani územní plán by mi to nepovolil. Nemůžu dělat nic. Jen každé ráno vyhazovat lidi, co mi vůbec nevaděj, a po každé sezóně platit 50 tisíc za napočítané neuhrazené rekreační poplatky a úroky.“ Ještě že máme tak skvělé úředníky.
Přišel čas vykouřit pár dalších cigaret a spálit pár litrů benzínu (a oleje). Dinosaurští peklazplozenci se dostali na jih Moravy a potkali tam frajera na elektroscooteru. Fakt nás to technicky zajímalo, dojezd, výkon a tak. Týpek na tom dojel až z Ostravy. Veškeré debaty o motocyklovém sportu a technice se bohužel po chvíli zvrtly ve vychvalování alternativního ekologického prostředku. Byli jsme označeni za „hovada, která jen tak – pro svou zábavu – zanechávají v tomto krásném světě svou uhlíkovou stopu“. Zmrd. Korunace rozpravy přišla ve chvíli, kdy z naší strany padla řeč na těžké kovy v lithiových akumulátorech. Ekologický motocyklista nám názorně vysvětlil, že akumulátory se vyrábějí v Číně, takže to není ekologický problém. Následně dodal, že by elektrifikoval veškerou dopravu, zavřel jaderné elektrárny a začal soukromníkům více dotovat solární panely. To je prý ta cesta. Ta cesta, kterou naše dinosauří hlavy nemůžou pochopit.
Nechci již ztrácet čas a vyprávět o patnáctileté dredařce z Jižních Čech, která nevěděla, jak funguje jaderná elektrárna, ale myslí si, že by bylo lepší podpořit elektrárny na hnědé uhlí. To je prý totiž bezpečné. A vůbec nejlepší by prý bylo elektriku i auta zakázat. Většina světa to prý také nemá. Na můj dotaz, proč se snižovat k většině světa, když díky jaderné energii, automatizaci a dobře cílené solidaritě můžeme udržitelným rozvojem dosáhnout naopak toho, aby se oni měli jako my, neodpověděla.
Víte, že na Vyškovsku je svět ještě v pořádku? Jen se tam jeděj psi. Měli jsme tu čest navštívit rodinný penzion dvou rednex. Měli to tam moc pěkné. Říkali, že migrační krize jim nevadí, protože je to nafouknutá bublina. Víc jim vadí sousedé, kteří se s nimi nebaví za to, že mají vejšku a nemají exekuce. Jejich penzion prý ohraničuje jejich svět. Jejich království. Vědí, že tam venku mají být vstřícní, milí a přejícní. Že venku mají respektovat zákony. Ne proto, aby je nezatkli. Proto, že lidé na sebe mají být slušní. Zároveň chtějí, aby za hradbami jejcih penzionu lidé respektovali jejich pravidla. A aby je nikdo nevysíral. Pokud jim prý někdo přijde na pozemek diktovat, co se má, a co ne, budou svou svobodu bránit. Buď ji ubrání, nebo zemřou. S bouchačkama v oběma rukách. Stěžovali si na EET a povinnost ve svém hostinci mít záchod pro invalidy. Prý ten zákon vyšel půl roku po započetí rekonstrukce a už nestihli kolaudaci. Tak to zase rozbourali. Pak jim hygiena řekla, že jim chybí záchod pro personál. Argument, že oni jsou personál a že tu bydlí, nebrala hygiena v potaz. Proto je prý hostinec vedený jako vstupní hala penzionu a jídlo se oficiálně vaří jen pro hosty, kteří jej jedí na pokoji. Evropská unie není špatná idea, ale přerostla v nechutnou birokratickou bublinu, která by měla splasknout. Jim však začne opravdu vadit až v momentě, kdy jim někdo zaklepe na vrata. Padla spousta kála a spát jsme šli až nad ránem. Ti milí lidé se bohužel těsně před rozloučením nad vypitými panáky dohádali, že panu domácímu jeho stará zakázala sežrat jejich psa, když to už měl za pár. Prý je to vyškovská specialita. A stejně skončil v kafilérce. Ozbrojený jednorožec nerespektuje žraní psů. Ozbrojený jednorožec však v ostatních věcech s těmito milými lidmi souhlasí.
Po dovolené jsme s kamarádem seděli v baru. Vyprávěl jsem mu historku o břehu jezera a o nešťastném majiteli tohoto pozemku. Kamarád se velice rozčílil a oba jsme na toto téma pičovali. V tom se k nám do rozhovoru přidal týpek od vedlejšího stolu – byl to od pohledu vyznavač klanu H. R. D. (hipsterské brýle, uplé pruhované tryko, plnovous). Jeho názor byl vskutku vzrušující: „Nechápu, jak někdo v této zemi může tak hrubě nerespektovat zákony a obhajovat takového dobytka??? Co jste zač? Vy jste tomu pánovi vniknul na jeho pozemek bez zaplacení poplatku obci a ještě obhajujete, že se tomu ten člověk směje? Pánové. Prvně byste si měli uvědomit, že to není jeho pozemek. Je to pozemek státu. Vlastnictví v katastru je v podstatě něco jako doživotní dědičný pronájem. Pozemek, zrovna tak jako my všichni, však patří státu. A ten patří nám všem. Měli bychom si to uvědomit. Představ si, že bys měl pozemek a řekl si, že si chceš vybudovat jadernou elektrárnu. To je podle tebe taky ok, když je to tvůj pozemek? Tvé království?“ Na argument, že jaderná elektrárna a táboření je snad něco trochu jiného odpověděl: „To snad ano, ale před zákonem ne. Dnes je to táboření, zítra třeba skládka… Pánové, s tak primitivními názory by Vás uvítali možná tak na jihu USA.“ Kamarád po něm začal fakt sprostě řvát a chtěl ho fyzicky napadnout. Dodnes lituje, že ho nezvládnul vypískat v klidu. Nebo že mu alespoň brutálně nerozbnil držku.
A tím končí příběh o nahlédnutí do kultury českých luhů a hájů. Příběh o tom, že lidé mají jasný pohled na věc. Na vesnici, v maloměstech, v metropolích. Lze z něj odvodit jasná nálada v naší společnosti: Budoucnost nepatří nám. Budoucnost patří lidem, kteří nekouří, kteří jsou uvědomělí a racionální. Lidem, kteří žijí ohleduplně ke svému okolí a připraví nám zcela nový, lepší svět. Svět, kde na záchodě použijete tři mušličky, motorky skončí na skládkách v Africe, sluníčko bude přes mraky blaha svítit na hroby neuvědomělých a všichni, opravdu všichni budou jednou pro vždy držet hubu!