Rubrika: Pohádka

V některých chvílích si rád pohrávám s myšlenkou, co je vlastně zlo a odkud se bere. Pokud se ohlédnu za vším, co jsem prožil, jako nejschůdnější odpověď mi připadne relativizace zla. Malé dítě kupříkladu ví, že je špatné lhát. Věkem postupně zjistí, že je občas nutné neříkat celou pravdu, případně pravdu přibarvit tvrzením, které jemu připadne správné. Později ho okolní svět naučí, co je to milosrdná lež. Lidské dítě, které bylo přesvědčeno o tom, co nesmí, co je zlé, náhle lže, jako když tiskne. Lže s vědomím, že dělá to nejlepší, co v dané chvíli udělat může. Pro sebe, svou rodinu, pro masy svého lidu. Lže s pocitem, že by za to mělo být pochváleno. Zlo téměř vždy vymezuje komunita kolem nás. Vražda na ulici je trestána vězením. Ve válce je ceněna medailemi. Fascinuje mě pomýšlet na období nejtemnější. Na časy a místa tak blízká zlu, že se k nim neodvažuji přibližovat. Na události, které znám jen z vyprávění Amélie a Michaela. Rád bych znal a viděl, na co právě myslí dvacetiletý voják, který prolhané dítě zaživa stahuje z kůže. Mí „klienti“ v roce 2015 budou bezpochyby rovněž přesvědčeni o tom, že nedělají nic až tolik zlého. Pokud by neprodali chemické zbraně povstalcům oni, prodal by je někdo jiný. Samozřejmě. Stejně tak jako já se svými obchody. Pokud bych nezmařil duši, zmařil by ji jiný výkupčí. I já si vymýšlím berličku, díky které mohu konat zlo. Tato berlička mne podporuje v těch nejtěžších chvílích, abych se nezbláznil.

Časový vír byl protentokrát milosrdný. Po krátkém letu jsem se ocitl ve Vídni požadované doby. Doufaje, že zbytky Samaela zafungovaly, sáhnul jsem do kapsy pro lovecké povolení. Kolek nezbělal. To poukazovalo na úspěšné přemístění. Neměl bych být vyzrazen. Náhle mě ovládla hrozivá nevolnost. Břicho zabolelo, jako kdybych spolykal žiletky. Ucítil jsem šílený tlak a poté to přišlo. Padnul jsem na kolena a začal zvracet. Z mých útrob vyletěl bílý potkan. Vyčítavě se na mě zadíval vytřeštěnýma očima, pak utekl kamsi do skrýše ponuré ulice. „Takže ty teď cestuješ na Samaelovi?“ Problesklo mi hlavou. Samaelovy účinky jsou u konce. Nyní se mohu opět s plným odhodláním pustit do práce. Zapálil jsem si cigaretu. Byl to opravdu blažený pocit – kouřit cigaretu, aniž bych musel sám před sebou zdůrazňovat „strojově balenou“. Aniž bych se musel vystrašeně ohlížet, zdali mě při tom neuvidí člověk. Zvolna jsem vyfukoval dým a díval se do dáli. Pozorně jsem prohlížel průmyslový komplex, ve kterém jsem se objevil. Byl podzim. Ranní chlad a vlhkost se mi drala pod kůži. Čeká mě hodně práce. Dnes však musím jako první vyzvednout můj Indian Scout. V roce 1938, před mým odchodem, jsem jej rafinovaně ukryl v tunelu městské dráhy. Ta však od oněch dob prošla sérií přestaveb. V nitru jsem doufal, že svůj stroj ještě shledám.

Chodil jsem ulicemi a matně tápal po vzpomínkách, kde začít hledat. Město se od doby předválečné proměnilo k nepoznání. Že by tato stanice metra? Mám zkusit tuto kanalizační šachtu? Před očima jsem měl jenom ten krásný černý lak. V tom jsem málem zakopl o pár mladých tuláků. Seděli s kytarou ve výklenku starého domu. „Neměl bys cigáro?“ Zavolala na mě holka. Síla zvyku užuž sahala do kapsy pro formulář: „Všichni ostatní z mého okolí jsou jiní.“ „Jak jiní?“ „Nekradou duše pro svoje potěšení.“ Píchla mě do spánků další vzpomínka. Nedokážu se soustředit na svou práci. K čertu! Azrael mi byl dlužen to včerejší shledání. V kapse jsem nahmatal krabičku cigaret a obdaroval každého po dvou. „Díky kámo. Jsme jen děti týhle zasraný doby plný fetu a peněz. Neměl bys ještě drobný?“ Odvrátil jsem zrak: „Pokud vím, tak v této době není krize, válka ani hladomor. Běžte a dělejte svou práci!“ „Žijeme v zasraný době. Nikdo nám tu nepomůže! Jsme produkt zasrané politiky!“ Rozvášnil se kluk.

Jak je vidno, nejdůležitější je určit společného nepřítele. Nepřítele, proti kterému je možno bojovat. Bláhoví chudáci. Žádnou pomoc nepotřebují. Stejně by ji nepřijali. Je jim dobře na ulici. Když pominu nezvratný fakt, že za jejich život můžou v dnešním klidném a bohatém zákoutí historie převážně oni sami, musím uznat, že mají pravdu v jediné věci. Ano, za jejich život může z části i doba, lidé. Nelze však vinit politiku. Jde o problém, který v lidstvu tiše spí po staletí. Je jako rakovina. Vše se projeví až ve chvíli, kdy po několik generací válka přestane být válkou, víra přestane být vírou a strach strachem přestane být. V době, kdy není čemu věřit, o co usilovat a čeho se bát. Teprve pak vyjde napovrch, jak strašlivý experiment Boha lidé jsou. Stvořeni tak inteligentní, že potřebují lásku, avšak zároveň animální a krutí. Bytosti, které byly po tisíce let hnány k životu v odříkání, nedostatku a strachu z něčeho, co nazvaly vírou. Ve chvíli, kdy přišli o nedostatek a strach, vyplynulo jejich animální já napovrch. V orgiích a vlastním sobeckém potěšení se vzhlíží natolik, že nechtějí dát lásku svým dětem. Tak se krutost dědí z generace na generaci. Stupňuje se. Vytváří horší a krutější kreatury blahobytného lidství. Je možné, že mí noví „přátelé“ z ulice v sobě nalezli lásku minulosti navzdory. Je možné, že budou novým Adamem a Evou. Je však mnohem pravděpodobnější, že se jen řítí životem, aby po sobě zanechali prázdné lahve a metamfetaminem zdeformované potomky. Generaci, která k sobě navzájem bude ještě chladnější, krutější a animálnější.

Stál jsem beze slov zamyšlen nad jejich světem. Sám se svými zbytečně melancholickými náměty pro večerní filosofování u šálku čaje. V tom klukovi odněkud zpod mikiny vykoukl bílý potkan s vykulenýma očima. Schoulil se mu do dlaně. Z této skrýše mě sledoval, jako kdyby znal všechny mé činy. Jako kdyby viděl skrze mne. Upřeně jsme se pozorovali. On mě a já jeho. Hlavou se mi honily vzpomínky na Samaela. Pomátl jsem se? Je snad bílý potkan součástí mého údělu na tomto místě? Co po mě chce?! Rozhodně to není náhoda. Ten upřený pohled mne trhal na milion kousků.

Potkan náhle vyskočil a utíkal po chodníku pryč. Dal jsem se za ním. „Johny, vrať se!“ Uslyšel jsem křičet tuláka za mými zády. Celý zadýchaný jsem se snažil onoho tvora neztratit z dohledu. Křižovali jsme hlavní třídu, div mne neporazila tramvaj. Doleva, doprava, ne a ne jej chytit. Běželi jsme po schodech dolů. Potkan byl nepopsatelně rychlý. Jedoucí eskalátory jsem bral po třech, ale ani tak se mi nedařilo stáhnout jeho náskok. Hbitě se protahoval kolem stojanů s časopisy. „Pane! Tam nesmíte!“ Křičel na mě zřízenec dopravního podniku ve chvíli, kdy jsem zabíhal do uzavřeného tunelu. Celého mě zaléval pot. Potkan mizel stále dál. Ne a ne se však ztratit v některé z úzkých skulinek. Jakoby si se mnou hrál. Jakoby si přál, abych jeho stopu neztratil. Cítil jsem, jak se mi na obličej lepí desetileté nánosy pavučin. V tom to potkan vzal do servisní místnosti vystavěné vedle tubusu metra. Zahnul jsem za ním. V přítmí neudržovaného tunelu jsem zakopl o tlustý kabel příhodně natažený ve výšce mého kotníku. Pak už jsem jen viděl, jak se nebezpečnou rychlostí blíží podlaha, a uslyšel Michaelův smích.

„No nazdar! Já si hned myslel, že tě mí noví adoptivní rodičové zaručeně zaujmou! Nemáš cígo… Hehehe…“ Pomalu jsem zvedl hlavu. Uviděl jsem, jak bílý potkan nabývá podobu lidské bytosti. „Promiň mi ten vtip. Ale došlo mi, že cestuješ na Samaelovi poprvé. Tudíž nemůžeš vědět, že bílého potkana vyzvrací každý, kdo na Samaelovi docestuje do cíle. Takový je prostě dojezd. Ale potkan, který vidí do tvé duše…to se mi opravdu povedlo. Měl jsi vidět tvůj obličej! Jen doufám, že jsem od nich nechytil vši.“ Vysvětloval krkolomně Michael a škrábal se nervózně za krkem. Dříve, než jsem stačil cokoliv říct, dříve, než jsem vůbec odlepil tvář od tvrdé a studené země, rychle pokračoval: „Úžasná věc z kanálu, taky bys ji měl zkusit. Můžeš se změnit v jakéhokoliv tvora, kterého chceš. Jen se to musíš naučit s dávkováním. Chystal jsem si to na tebe pár dní. Včera jsem se málem proměnil z potkana zpět v podprsence té tulačky. Ale už to mám vyladěné…“ „Michaeli… Michaeli!“ Mručel jsem legračně ze studené země snažíc se postavit na nohy. Oprášil jsem si kabát a konečně v sobě našel slova: „Michaeli! Já na tvoje fórky opravdu nemám čas! Nebudu s tebou fetovat tablety z trolího trhu, po kterých se proměním v bílého potkana a nebudu na tom rejdit v podprsenkách vídeňským bezdomovkyním.“ Měl jsem chuť se na Michaela vrhnout a bít ho pěstmi do obličeje. To však nepřísluší zasvěceným bytostem třetího řádu. Proto jsem se na něj jen rozzlobeně zadíval. Michael nejspíš vycítil mé rozrušení, jelikož se snažil situaci ihned urovnat: „Pak mám pro tebe ještě jedno překvapení. A promiň mi ten vtip. Ty jsi cestoval dva dny, ale já mezí tím udělal spoustu práce. Neviděl jsem tě rok. Těšil jsem se na tebe.“ Pohled, který jsem nyní Michaelovi zaslal, rozhodně neznamenal odpuštění. Znamenal spíš: „Tak to vyklop, Michaeli, nebo tě opravdu zabiju. Ať už jsme anebo nejsme nejlepší přátelé.“

Michael rychle pokračoval: „Udělal jsem práci za tebe. Našel jsem tvůj Indian Scout. Řekněme, že nejsi zrovna mistr přes konzervaci motoveteránů. Víš, že se ten tunel v devadesátých letech boural? Naštěstí máš mě a já tu v té době zrovna dělal obchod, tak jsem si našel chvíli, abych tvůj Indian zachránil.“ „Co je s mým Indianem?“ Pronesl jsem už trochu mírnějším hlasem. Doufal jsem, že to není jen další z Michaelových vtipů. „No, v této chvíli tě můžu jen ujistit, že je tvůj Indian v bezpečí. Můžeme tu na sebe koukat. Můžeme se klidně třeba i poprat kvůli potkanovi. Ostatně, rvačka nadpřirozených bytostí v tunelu metra je rozhodně scenérie, která v našem příběhu nesmí chybět! Nebo půjdeme do baru Black Jewel. Tam se možná dozvíš víc.“

I přes mé naléhání mi Michael celou cestu neřekl další informace. V koutku své duše jsem srdečně litoval faktu, že nejsem člověk. Nejraději bych byl bahňákem, který by svého přítele za podobný vtip přetáhl přes záda barovou židlí v chudinské pivnici na periférii. Moci mu tak dát alespoň facku. To by však bylo hrubé porušení morálky zasvěcených bytostí. Dusil jsem v sobě vztek a po celou cestu metrem jsem doufal, že to nebude jen další vtip. Mlčky jsme se dívali skrz sebe až do konečné stanice ve čtvrti Ottakring. Pár bloků odtud jsme stanuli před barem Black Jewel. „No… Dál již vkročit nesmím. A neptej se mě proč. Večer se sejdeme na trolím trhu pod Albertinou, dáme si pivo a ty mi povyprávíš, jak jsi pochodil. Měj se. A ještě jednou promiň za toho potkana. Tvůj pád jsem v plánu neměl…“

Interiér baru Black Jewel působil poněkud ponurou atmosférou. Kupříkladu mi nebylo zcela jasné, proč zde ze stropu visí černá rakev. Zdejší hosté, kteří nikdy nepoznali hlad ani dýmějový mor, pravděpodobně vidí ve smrti něco vzrušujícího. Zrovna tak by si nad barový pult mohli vyvěsit pupeční šňůru. To by však nevypadalo dostatečně mužně a temně, proto to nejspíš ještě nikdo z nich neudělal… Co je však podstatné, Michael nelhal. V rohu baru stál můj milovaný Scout. Jeho lak se temně blyštil po ponuré místnosti. Usadil jsem se a zapálil si cigaretu. V tom mou pozornost zaujal rozhovor dvou mužů u vedlejšího stolu. Jeden horlivě vyprávěl tomu druhému: „…že si ho tu prý uschoval samotný ďábel. Koudy zase vyprávěl, že ví, komu ta mašina patří. Prý sedí za vraždu. Sebrali ho, když tu zrovna nasával u baru. Mašina čeká, až se jednou dostane z díry a vrátí se pro ni. To zní jako o dost menší pohádka. Koudy mi ale každopádně nedokázal vysvětlit, jak se mohla stát ta věc před deseti lety… Přišel sem chlap, že tu mašinu koupí. Barman mu několikrát řekl, že mu neříká pane a tudíž mu ji nemůže prodat. Potom ten chlap vysypal na barový pult cash. Řekl, že nepotřebuje papíry, že si ji prostě vezme. Tomu chlapovi ještě v noci, co na Indianu odjel, puklo ve spánku srdce. Když barman druhý den v poledne otevřel bar, Indian stál na svém původním místě a ten cash byl na popel. A ten popel měl tvar pentagramu, znamení pekla. Barman ještě stihnul narazit pípu. Potom dopadl stejně jako ten cizinec. Zůstal ležet na barovém pultu – tuhej.“ V tom před něj barman postavil pivo: „Chlapi, už zase začínáte o motorce? Bavte se raději o fotbalu, na té machně není nic, co by vás mělo zajímat.“

Dopíjel jsem páté pivo a přemýšlel, jak svého Scouta co nejdříve dostanu pryč. Majitel baru ho zde má jako dekoraci. Musím ho donutil k prodeji… Nechci dělat zbytečný rozruch. Ti lidé mi ho rozhodně nedají dobrovolně. Zahasil jsem cigaretu a s prázdnou sklenicí jsem se usadil na bar, pokynul jsem, aby mi barman natočil ještě jedno: „To je váš Indian?“ Zeptal jsem se opatrně. „Ne… Ten Indian jsem zdědil po otci, ale myslím si, že ani jednomu z nás nikdy nebyl vlastní.“ „No a co je podle vás pravdy na těch historkách…?“ Opáčil jsem. Barman se lišácky pousmál a dotočil mi sklenici piva po okraj: „Historky se vypráví. Životy se žijí. Pivo se pije.“ „Měl bych o něj zájem. Byl byste ochoten se nějak domluvit?“ Dotíral jsem na barmana. „Pane…už jsem vám jednou řekl, že mi ten Scout nikdy neříkal pane. Proto vám jej nemohu prodat.“ Není to pro něj jen dekorace, je to místní legenda. Věc, ve kterou můžete věřit, o které si lidé povídají u piva, když si nechtějí povídat o ničem osobním. Žádný dobrý barman nevezme svým hostům legendu. Jeho bar by pak přišel, řečeno poeticky, o duši. Zásadní poučka výkupčího však zní „každý má svou cenu“. A kdo jiný by měl získat duši baru, nežli výkupčí duší živých. „Dám vám za něj cokoliv!“ Pokračoval jsem. „Pane. Toho Indiana vám prodám leda na konci světa!“ Odpověděl se smíchem barman. „No tak pak budu muset vybít veškeré zlo na světě, abych ho získal. Protože konec světa nastane tehdy, až zlo přestane existovat. Pak bude vývoj času zastaven a započne poslední soud…“ Barman v tu ránu zpozorněl. Zbledlý si mne prohlížel. Jeho roztřesená ruka sáhla pod barový pult a posunula přede mě deník. Chvíli si mě ještě měřil pohledem a pak nalistoval konkrétní den a pokynul, abych četl.

Středa

Vzbudil mě nepříjemný podzimní déšť, venku byla mlha. Ještě hodinu jsem ležel v posteli, než jsem se přinutil vstát. Ujel mi autobus a do baru jsem dorazil se zpožděním. Do oběda však stejně nikdy nepřichází hosté. Dnešek si budu pamatovat ještě dlouho. Nebylo ještě ani jedenáct, když přišla ta divná holka. Objevila se jako duch, ani jsem neslyšel klapnout dveře. Měla na sobě otrhaný kabát, záplatované kalhoty a zašpiněné číny. Měřila sotva metr šedesát. Usadila se k nejvzdálenějšímu stolu a chtěla donést pivo a gin. Na tom všem by nebylo nic neobvyklého, kdyby nebyla celá od hlíny a trávy, jakoby ji někdo právě vykopal z hrobu. Lila do sebe jeden gin za druhým a hleděla před sebe tak smutně, že jsem snad v životě neviděl nic smutnějšího. Nebrečela. Během hodiny se slila pod obraz. Náhle začala kašlat a svíjet se jako na fetu. Padla na kolena a poblila se. Něco takového jsem v životě neviděl: Vyzvracela bílého potkana. Živého! Pootevřenými dveřmi utekl ven do deště. Když jsem se ji chystal jít vyhodit, venku náhle něco zaburácelo. Rozrazily se dveře a do baru vjel muž na historickém Indianu Scout. Měl na sobě luxusní oblek. Vypadal jako vysoce postavený obchodník. Byl promočený od hlavy až k patě. Na motorce jel asi poprvé v životě, protože neuměl vyřadit a při sesedání málem sletěl. Postavil se k baru a poručil absinth. Chvíli se rozhlížel a pak se dlouze zadíval na tu divnou holku, která se mezi tím posadila zpět na židli. Dívali se na sebe, jako když potkáte starého přítele a nevíte, zdali je to vážně on. Holka vstala a přišla k baru. S mužem se pozdravila krátkým přátelským objetím beze slov. Chvíli si prohlížela motocykl: „Zachraňuješ mu tu jeho herku?“ Zeptala se pohrdavě cizince a dodala: „Kéž ji bude někdy ještě potřebovat…“ Vyjeveně jsem je oba pozoroval. Muž se zasmál a prohlásil: „Přece ještě není konec světa! Za pár let se tu máme setkat, za pár let se pro ni vrátí.“ Holce zvlhly oči a tichým přidušeným hlasem ze sebe vytlačila: „Konec světa přijde, až zlo přestane existovat. Potom to všem spočítá poslední soud a vývoj času bude zastaven.“ Nejistým krokem vyšla z baru a zmizela v dešti. Konečně jsem se vzpamatoval. Chtěl jsem tomu muži říci, ať vypadne. Dřív, než jsem nabral dech, se muž rozplynul přímo před mýma očima. Zbyl zde po něm jen Indian Scout. Chtěl jsem zavolat policii. Prohlížel jsem si motorku. Neměla štítky ani značky. Prozatím jsem se rozhodl, že si zde motorku nechám. Postavil jsem ji do rohu místnosti a řekl si, že uvidím, co bude dál…

Muž za barem se mi díval do očí, jakoby čekal nějakou odpověď. „To je z nějakého devadesátkového seriálu?“ Zeptal se nakonec. Nechápavě jsem pokrčil obočí. „No myslím tu hlášku… S koncem světa… Ta věta mě pronásleduje od chvíle, co jsem našel tento deník. Patřil mému otci.“ Pokračoval. Zamyslel jsem se: „Znal jsem osobu, která to tvrdila. Byla to jen taková průpovídka. Z legrace. Nevěřím, že by ta hláška měla hlubší smysl. Nicméně jsem si naprosto jist, že toto rčení nepochází, jak vy říkáte, z devadesátkového seriálu. Od nikoho jiného jsem jej totiž neslyšel. Občas jej utrousím ještě já, ze vzpomínky. Rozumím tomu, co váš otec prožil. Vy byste však rozhodně neporozuměl a proto se to, s prominutím, nebudu pokoušet ani vysvětlovat. Ostatně… I já v příhodě vašeho otce nacházím spíše otázky, než odpovědi. Mohu se na ten motocykl alespoň posadit? Je vskutku nádherný.“ Barman mě i sobě nalil po sklence whisky. „Ano, to je. Je to ten nejkrásnější stroj, co znám.“ „Tak mohu tedy?“ Zeptal jsem se ještě jednou. Šli jsme společně do rohu místnosti. Barman Scout shodil ze stojánku a hrdě se na něj usadil: „Není to nádhera? Jen mě mrzí, že se mi ho nikdy nepodařilo nastartovat. Chtěl bych slyšet ten zvuk. Ani s čerstvým benzínem však neškytl.“ „Mohu se tedy posadit?“ Prosil jsem barmana, dokud neseskočil a opatrně mi nepodal řídítka.

Usadil jsem se. Vůle plynu je příšerná. A ta spojka! Michael mi mého Scouta za pár kilometrů málem utrápil. Anebo to byl zub času? Tak jako tak to svedu na Michaela! Stiskl jsem spojku. Zkusil jsem zařadit první rychlostní stupeň a vyřadit zpět. U toho jsem poučoval toho muže: „Víte… Tyto stroje potřebují lásku. Touhle pákou se při studeném startu vymezuje vůle ventilů. Musíte povytáhnout sytič, samozřejmě. A při startování pak lehce pracovat s plynem. Karburátor se nesmí přeplavit, ale zároveň to nemůžete ani zadusit, chce to lehce přidat a poslouchat příběh, který vám ten stroj vypráví.“ Skočil jsem po nakopávací páce. Scout za hřmotu a oblaku dýmu naskočil. Barman mne překvapeně pozoroval. Já však na nic nečekal. Skočil jsem na můj milovaný Scout, zařadil první rychlostní stupeň a zabral za plyn. Rozrazil jsem dveře baru a s Indianem vyskočil na ulici. Pod plným plynem jsem se rozjel vstříc velkoměstu. Večer musím přinutit Michaela, aby mi vše vysvětlil. Zítra mě čeká velká hromada práce!

 

Zdroj ilustračního obrázku: mecum.com

„Chybovati jest lidské, odpouštěti božské.“ Pokud se ohlédnete přes rameno, ty nejhorší činy žádající o odpuštění však nejsou způsobeny pochybením, ale jasným úmyslem. K odpuštění vás vede jediný důvod: Strach. Je to strach z vaší samoty. Strach přiznat si, že už vlastně nemáte rodinu. Strach uvědomit si, že si musíte hledat nové přátele. Strach, jací budou. Odpor k novému. A tak v nechutenství čelit strachu raději saháte po odpuštění, abyste dokázali dále žít s rodinou, která vás odvrhla, s přáteli, kteří zradili, s partnery, kteří vás podvedli. Strach z utrpení, které vám připraví příště, je totiž stále mnohem menší, než strach z nekonečné samoty. Pokud si zvyknete na samotu, nemusíte již nikdy odpouštět. Nebudete dělat „božské“ věci. Zato můžete na vašich toulkách cestovat napříč věkem, aniž byste si připadali osamělí. V ideálním případě pak možná omylem potkáte stvoření, která vám s vaší samotou pomohou i bez breku o odpuštění. To je však neradno předpokládat. V první řadě je nezbytné ztotožnit se s faktem, že jste pravděpodobně na všechno sami.

Pod vlivem Samaela jsem protrpěl mnohé. V kanále trolího trhu ho pravděpodobně nařezali vším, čím se dalo, takže spíše než o tajný lék pro skryté cestování v čase, jednalo se o tabletku vhodnou na pěkně špinavý mejdan. Ještě jsem si stačil zakoupit časový vír, pak jsem již nebyl schopen vnímat realitu. Následujících několik hodin to se mnou vypadalo jako na horské dráze. Příjemné šimrání slunečních paprsků na mých zádech bylo střídáno zimnicí, studeným potem tryskajícím z čela, depresemi a pocitem, že jsem se zbláznil. Ve vírech času létávám obyčejně poněkud rád. Vždy se těším na kouzelné výhledy na černo-fialová zákoutí mléčné dráhy, která jsou ozdobená snad miliardou hvězd. Na Samaelovi však bylo všechno jinak. Jediné, co jsem si přál, aby byl konec! V koutku duše jsem se těšil na Evropu roku 2015 po Kristu. Na první duši, kterou odkoupím, na první sklenku whisky. A na svého ocelového oře, konečně, samozřejmě. Pak to se mnou praštilo ze strany na stranu a ztratil jsem vědomí.

Probral mě odlehlý křik proudících davů a odněkud z daleka se ženoucí štiplavý dým. Bolela mě pravá plíce, jako by mi někdo prokopnul všechna žebra. Pomalu jsem se vyhrabal z hromady hadrů v zapadlé kamenité uličce. Z křiku těch lidí mi třeštila hlava. Pozoroval jsem olejové lampy, jejichž plápolání rozráželo podivně temnou roušku noci. „Což tady tak stojíte, pro Krista pána! Vezměte si pochodeň a pojďte s námi, už je to tady!“ Zvolal na mě mladý muž ve fraku a vysokém klobouku. Snad si všiml mého nechápavě udiveného výrazu, tak vzápětí ještě dodal: „No co hledíte? Už to vypuklo! Svoboda, rovnost, bratrství! Shromážděme naše síly!

Prohmatal jsem opatrně kapsy. Vytáhnul jsem své samopadělající lovecké povolení. Alespoň to že jsem neztratil. Rozevřel jsem jej v ruce: „Platnost do: 12. 7. 1790“ To ne! Můj časový vír selhal! Kéž by Michaela vzal čert! V duchu jsem proklínal Michaela, své rozhodnutí i ty špindíry, kteří do Samaela namíchali snad všechno, co kdy lidská ba i nelidská spodina vymyslela. Nevěděl jsem, jestli chci sprostě řvát anebo brečet. A pak to přišlo… Samael o sobě dal znovu vědět. Časový vír se chystal ještě naposledy krátce přeskočit. Náhle jsem měl pocit, jako kdyby se olejová lampa chystala vzlétnout a trefit mě přímo do čela. Vyjeknul jsem. Na zádech mne začal mrazit ledový pot. Srdce mi bušilo. Mladík ve fraku na mě udiveně vzhlédnul. Silný vítr zvednul prach. Začal jsem křičet déle a hlasitěji. Měl jsem pocit, jako kdyby mi časoprostor chtěl vytrhnout střeva. Viděl jsem ostré světlo. Vítr fučel stále silněji. Zavál mi oči prachem. Se sykotem jsem je zavřel. Bolest celého těla se stupňovala, až jsem nakonec uslyšel silnou ránu. Vše utichlo.

Objevil jsem se v poli vedle prašné cesty, v dálce zářily siluety Paříže. Byla v plamenech. Uslyšel jsem tiché kroky: „Koukám, že cestuješ na Samaelovi. Změnil ses, co jsem tě neviděla.“ Ztěžka jsem oddechnul a pokusil se opatrně vstát. Pak jsem ji uviděl. Amélie!

Zde by se poněkud slušelo uvést mou dlouholetou známou – nelidskou, magickou. Náhodně mě potkává v čase a prostoru. Nikdy mi nebyla schopna sdělit, kdo vlastně je a odkud pochází. Pokaždé ze sebe dostala jen hádanky a neuvěřitelně kruté příběhy ze světa lidí. Před naším prvním setkáním jsem byl přesvědčen, že chci cestovat navždy o samotě. Snad za to mohly ony historky, možná jen pocit, že je někdo konečně tolik černý, aby mne mohl pochopit: Když jsem blíže poznal Amélii, začal jsem pochybovat o smyslu svého života a svých dosavadních cílů. Toužil jsem zůstat navždy s ní a to i za cenu odpouštění. Nebýt již více sám. Amélie však ctila svou samotu a své hodnoty více než společnost vzplanutím poblouzněného výkupčího duší. Zalila mé srdce žalem. Ten žal byl vykoupen stovkou urozených duší, které jsem uloupil lidským nešťastníkům a následně prodal Michaelovi. Vykoupen a utopen v bujarých radovánkách na trolím trhu, zaplacených z těchto obchodů. Pomalu jsem se vrátil do života bez odpuštění. Od těch časů jsme se s Amélií potkávali jen náhodně. V našich osamělých životech jsme navždy zůstali jako dobří a tak trochu zvláštní přátelé.

Rychle jsem si oprášil svůj zašpiněný kabát a poté skočil Amélii kolem krku. Byl to zvláštní pocit. Prala se ve mně radost ze spatření dobrého přítele, zbytky bolesti z lásky, která nikdy nedosáhla svůj cíl, to všechno podtrženo otcovským strachem o ni a o to, jaké plány zde zase spřádá. „Tak už mě prosím tě pusť!“ Ohradila se nakonec a já si uvědomil, že jsme v mém křečovitém objetí celé věky. „Doufám, že alespoň dobře jíš a dobře spíš!“ Optal jsem se s nepříjemným důrazem. „Když už to musí být to první, na co se mě zeptáš při shledání po roce, tak tedy… Nejedla jsem už týden a spím v opuštěném hostinci za městem, jestli ti to udělá větší radost z našeho setkání!“ Odpověděla Amélie podrážděně. Poté mě jednou rukou pohladila po rameni a druhou poukázala na hořící siluety budov v dálce.  „Časový vír tě vzal na docela horké místo… Začíná Velká francouzská revoluce. Víš?“ „Už jsem si dokázal povšimnout. Navrhuji se nad tím zbytečně nerozplývat a vyrazit na trolí trh dříve, než se nás někdo pokusí vtáhnout do dějství. V časovém víru jsem docela vyhladověl. Zvu tě tam něco zakousnout!“ Amélie se na mne podívala, jako kdybych řekl něco zlého: „Víš, proč došlo k Velké francouzské revoluci? Protože v Paříži byla tak vysoká daň za chleba a mouku, že děti umíraly hlady. Ty si tu se mnou povídáš, jako kdyby se nic nedělo, a nemyslíš na nic jiného, než jak si nacpeš břicho. Břicho, které ti vyhladovělo z fetování Samaela.“ „Tak promiň, že jsem chtěl, aby ses dobře najedla, když říkáš, že jsi týden o hladu… Omlouvám se, že to raději neřeším jako ty a svým schopnostem navzdory soucitně nehladovím se zdejšími lidmi.“ Oponoval jsem podrážděně.

Amélii potkávám napříč časem a prostorem maskovanou téměř výhradně jako bahňáka. Kdyby mě několikrát nevzala na trolí trh, byl bych si snad i myslel, že je to jen obyčejný prašivý člověk. Její původ, zrovna tak jako účel ve světě zasvěcených, mi nikdy neprozradila. Vím jen to, že s oblibou cestuje do dob válečných masakrů. Sleduje všechno to utrpení a z pro mě nelogického důvodu ho přijímá za své. Někdy tak vypadá jako stvoření, které nese o samotě veškerou tíhu světa. Nikdy jsem nechápal, proč si nevyřídí loveckou či překupnickou licenci a občas, jako drobný přivýdělek, nezmaří nějakou tu černou duši. Raději žije mezi bahňáky a chlubí se hladomorem. Mé rady a dotazy ale pokaždé skončily hádkou bez jakéhokoliv závěru. Pak jsem si zvykl o těchto tématech mlčet a být prostě jen rád, že ji vidím. Ostatně, možná proto že je taková, jaká je, ji mám tolik rád.

V dálce zahřměl zvuk děl. Hvězdné nebe bylo ozářeno plameny budov. Amélie mne chytila za ruku a pronesla tiše, skoro šeptem: „Padá Bastila! Něco si přej!“ Díval jsem se na ni. Neodpustil jsem si svou vlezlou a zbytečnou poznámku: „Už několik let si přeji jenom jedinou věc a ty to víš.“ Amélie nervózně pustila mou ruku a řekla mi rázně, přísným hlasem: „Přece jsem ti už několikrát vysvětlovala, že si rozhodně nepřeješ trávit se mnou víc času! Nosím smutek, utrpení a vztek. Zradila jsem každého, kdo se mi vetřel do přízně, zradila bych i tebe. A nenech se zmást tím, že jsme přátelé. Pokud bys přeci jen dostal víc, změnila bych se. A podrazila bych tě tím spíš, že jsme byli přátelé. Protože tak to prostě funguje. Taková jsem já.“ Nikdy jsem nechápal druhou tvář Amélie. Nedokázal jsem uvěřit, že dokáže provést zradu. Přál jsem se pochopit její důvody k tomu, jak žije. Poznat cíle jejího jednání. Vždy jsem však objevil jen další otazníky. „Tak půjdeš se mnou alespoň na tu večeři? Nebo tu budeme dále stát a se sebemrskačským zalíbením pozorovat, jak zde umírají lidé?“ Naléhal jsem a dodal: „Protože pokud si mám opravdu něco přát, chci, aby ses dnes dobře najedla a abychom si vyprávěli o všem, co jsme od minulého setkání prožili. Chci si užít dobrý večer s přítelem.“

Paříž planoucí revolucí a chaosem nám i přes mé vnitřní obavy nabídla snadné splynutí s davem. Letní noc překvapila svou příjemnou vlahostí. V jedné z hlavních ulic jsme spatřili shon lidí. Hlouček pokřikoval na povoz s klecí, ve které byl uvězněn mladý student. Ten okamžitě upoutal mou pozornost: „Jdeme vydělat na dnešní večeři, pozoruj mě!“ Zašeptal jsem pyšně Amélii, která mé nadšení očividně nesdílela. Podívala se nesouhlasně do země.

Pomalu jsem přistoupil do těsné blízkosti klece: „Prý padá Bastila a máme si něco přát. Co by sis přál nejvíc na světě ty? Tady a teď…“ Zašeptal jsem studentovi do bitím oteklé zakrvácené tváře. „Svobodu.“ Zachroptěl tiše. „Jak jinak…“ Pousmál jsem se, poklepal na klec a dodal „…to je očividně to, co ti nyní chybí.“ Student zvedl hlavu a podíval se mi upřeně do očí: „Svobodu, rovnost, bratrství! Pro to zde s hrdostí zemřu!“

Pošetilost. Proč jen mládí vždy zápasí s myšlenkou, že jsou si všichni rovni? S touhou po svobodě? Ba dokonce s tvrzením, že jsou všichni naši bratři? Je to stejné, jako křičet: „Voda, hlína, oheň, vzduch!“. A chtít to vše najednou. Oheň ke své existenci potřebuje přísun vzduchu. Naopak voda a hlína jej okamžitě zahasí. Voda zavlaží půdu. Oheň zdrancuje vše, co půda urodila. Popel z ohně však půdu zúrodní. Silné pouto bratrství je podmíněno bojem s nesvobodou. Bratrství v blahobytné a svobodné době je pouze fráze. Bezduchá zábava bezstarostných. Svoboda je možnost se odlišit. Pokud se však lidé svobodně liší, nemohou si být rovni. Snaha o zrovnoprávnění všech zabíjí svobodu.

Pravil jsem: „Lidé se rodí přesvědčeni o rovnosti, následně pod záštitou falešně pochopené svobody začnou uzavírat nejrůznější bratrství, až ve zralé dospělosti ztratí víru v bratrství i rovnost. Zbyde jen touha po svobodě se lišit. Ty jsi nyní svou vírou v rovnost a bratrství ztratil vlastní svobodu. Nemohu změnit svět a nemohu ti bohužel ani navrátit svobodu. Zítra budeš popraven. Tak, jak praví rozsudek. Tak, jak vykřikuje dav. Vypadáš však velmi zesláble. S tím bych ti pomoci mohl.“ Sáhnul jsem do torny a vytáhnul skývu chleba, kterou jsem si přivezl z trolího trhu středověkého Londýna. Student se po jídle nadšeně natáhnul. „No počkej, nic není zadarmo. Tvůj hlad bude vykoupen. Pakliže však nemáš peníze, musíš si chleba zasloužit jinak. Odkoupím tvou duši.“ Student se rozesmál: „Mou duší? A ty jsi kdo? Ďábel? Ve světě lidí nežijí ďáblové. Ani andělé. Jediní ďáblové jsou ta urozená verbež, která zde v ulicích Paříže nechává hladovět děti.“ Revoluce přináší spoustu revolučních myšlenek. Ztráta víry v Boha mých klientů mi mou práci značně usnadňuje. „Takže ti tím pádem nebude vadit, pokud mi za skývu chleba podepíšeš tento formulář.“ Podal jsem mladíkovi formulář a tužku. Bez váhání podepsal, aby se mohl s chutí pustit do právě získané večeře. Papír s podpisem jsem si zasunul do náprsní kapsy a pokynul Amélii, že je obchod dokončen. Probodla mě znuděným a pohrdavým pohledem.

„Svou touhou po rovnosti ztratil nejdřív svobodu, později pak, díky tobě, i svou duši.“ Povzdechla si Amélie. „Chceš, abych se cítil špatně?“ Amélie se zamyslela: „Ne, to ne… Někdo to dělat musí. Kdyby ne ty, tak… Já jen, že jsem ale nikdy někoho takového nepovažovala…“ „Za přítele? Za kamaráda?“ Skočil jsem jí řeči. „Všichni ostatní z mého okolí jsou jiní.“ „Jak jiní?“ „Nekradou duše pro svoje potěšení.“ „Nekradu duše pro svoje potěšení, odkupuji duše pro svůj prospěch… A proto, že to tak ve světě prostě je. Nechci spát v opuštěném hostinci.“ Obořil jsem se na Amélii. „Já vím…mám tě ráda… Ale viděl jsi někdy duši? Jak je čistá, když se zrodí? Nezaslouží si, aby se stala tvým obchodním artiklem. Viděl jsi někdy, jak odkoupené duše hoří?“ Amélie se melancholicky zadívala skrze mne. Oči jí zrudly. „Tak to prostě chodí. Ale z nějakého důvodu se se mnou i tak stále bavíš.“ Dodal jsem.

Trolí trh byl řádící revolucí proměněn k nepoznání. Ceny laciných duší rapidně klesly. Všude panoval zmatek jako na burze. O živoucí duše už nebyl ani zájem a tak jsem s prodejem svého nejnovějšího úlovku musel ještě vyčkat. Ráno bývalého nositele čeká poprava. Nebe a peklo se pak ještě rádo přetrhne, aby duši odkoupilo. Jedině pak ji bude moci soudit. Probral jsem nenápadně své kapsy a nahmatal posledních pár drobných od Michaela. Prohlásil jsem, že nemám hlad. Poručil jsem si jen sklenku vody a za mé poslední peníze pohostil Amélii.

„Takže…co tě sem přivádí?“ Vyslovil jsem tak trochu s nervozitou, jakou pandořinu skříňku svým dotazem opět otevřu. „Co? Tobě to tu nepřipadne úžasné? Je to vzrušující!“ „Co přesně myslíš tím, že je tu vzrušující?“ Nedokázal jsem se ubránit otázce. „No přece všechno! Podívej se kolem sebe, zde se píšou dějiny. Stačí se jen kochat svobodou a energií lidí všude kolem. Propána! Řádí zde revoluce!“ „No samozřejmě…“ Amélie mne hned uzemnila: „Nepodceňuj to! Je to přece něco nevídaného. Tolik lidí, kteří jsou schopni padnout pro svobodu!“ „A co je to podle tebe svoboda?“ Oponoval jsem Amélii. Chvíli se zamyslela. „A podle tebe?“ Nevím. Rád bych o tom vedl dlouhou noční debatu, obzvlášť pak s někým tak blízkým a zajímavým, jako je ona, ale v tuto chvíli mne napadá pouze pichlavá a raději nevyslovená poznámka: Cokoliv jiného, než opuštěný hostinec. A tak výmluvně říkám: „Nectít žádná pravidla, ale přitom žít tak, abychom nikomu dobromyslnému nepřekáželi.“ Tato odpověď Amélii uspokojila natolik, aby na chvíli upustila od tématu a vložila si do úst další kus večeře. Poté naštěstí změnila konverzaci: „A proč vlastně cestuješ na Samaelovi? Kam jsi měl namířeno?“ „Do roku 2015. Mám tam pár dobře zaplacených případů od Michaela. Samá smetánka. Překupníci, váleční zločinci, zboží co je peklem nejvíce žádané. Zboží, na které se specializuji a za které na mě snad nebudeš naštvaná tak, jako za toho studenta. V roce 1426 už jsem nemohl vydržet ani minutu. Masakr nevinných duší není můj styl. Pokud nemám hlad, samozřejmě.“ Amélie se zatvářila, jako kdyby vytušila mou prosbu o odpuštění. Odpověď mi však nedala. Vypadala, jako by byla zamyšlená nad něčím úplně jiným.

Po krátké odmlce na mě tak trochu zděšeně vzhlédla: „A co tvoje lovecké přiřazení? Počkej… Proto ten Samael… Ty jsi tu nelegálně! Jak můžeš dělat něco tak nezodpovědného?! Co když tě chytí? Úplně ses zbláznil?“ Zřejmě trpíme poněkud odlišným vnímáním toho, co je nebezpečné a nezodpovědné. Michael mi zařídil falešné doklady, které se zdají být téměř neprůstřelné. A pokud mám být na své pouti chycen a zemřít? Cokoliv je lepší, než dělat věc, která mne pomalu zabíjí… „Neboj se. Vím, co je mým údělem. Byl jsem zrozen k tomu, abych trestal duše zasvěcené peklu. Mou doménou je stovka let po průmyslové revoluci. Pokud mi ministerstvo brání v tom, pro co jsem byl předurčen, musím i tak najít způsob, jak to dělat. Jestli je správné a dobré to, co je nezákonné, nejsem špatný jen já, ale také zákon. Navíc věřím Michaelovi. Věřím, že pokud budu polapen a dohnán před Azraelův soud, udělá vše, co je v jeho silách, aby mě zachránil. Mnohem víc se bojím já o tebe, protože jsem ještě neobjevil tvůj cíl. Padáš světem jako kámen vhozený do studny. Připadáš mi jako malé bahňácké díte.“

Amélie neprotestovala. Neřekla už vůbec nic. Její pohled vypadal zcela bezmyšlenkovitě. Cítil jsem, že neví, zda argumentovat, nebo mi dát zapravdu. V její hlavě se honila snad miliarda myšlenek a vzpomínek, které však nepřinášely žádná rozhodnutí. Beze slov jsme srovnali útratu a vyšli ven z podniku. Objala mne. Pokusil jsem se jí dát polibek, ale byl jsem rázně okřiknut. Mlčky jsme došli až do její opuštěné noclehárny za městem. Pozorně jsem se rozhlédl, zdali se poblíž nevyskytuje stvoření, které bych mohl rozrušit. Poté jsem si zapálil strojově balenou cigaretu. „Jestli u mě chceš přespat do rána, než budeš moci prodat duši toho nebožáka, můžeš si lehnout do kuchyně na slamník. Je tam jeden volný.“ Prohlásila Amélie do tmy. Zahasil jsem cigaretu a pohladil ji po tváři se slovy: „Dobrou noc.“

Vzbudil jsem se ještě před úsvitem. Šel jsem tiše do jejího pokoje a chvíli pozoroval, jak nerušeně spí. „Opatruj se. Někdy se možná ještě uvidíme.“ Zašeptal jsem jen tak do tmy s jistotou, že mě neslyší. Odešel jsem, aniž bych ji budil. Za hodinu se odehraje poprava a můj úlovek se stane prodejným. Z vydělaných peněz zakoupím nový časový vír a odcestuji do roku 2015 dříve, než poslední špetky Samaela v mých útrobách vyhasnou.

Zdroj úvodního obrázku: wikipedia.org

Byl kdysi svět a na tom světě žili lidé. Ti lidé měli duše a ty duše se daly koupit. Každá z duší měla jinou cenu. Kolem a kolem však byl pouze jeden druh duší. Většina lidí měla průměrně drahé duše, které byly na prodej, aniž by si to jejich majitelé uvědomovali. Každým dnem proměnili kus své duše v jídlo, požitky a teplý byt.  Ti podprůměrně drazí lidé, to byli tuláci. Tuláci se prodávali dobrovolně. Takový tulák se vás zeptá: „Pane, nezbyl by pro potřebného drobák?“  A vy mu na to odpovíte: „Mám pro tebe drobáky na večeři i víno. Ale já ti je jen tak nedám. Víš ty co? Koupím si za ně tvou duši.“ Ten hladový tulák si řekne, že jste jen pomatenec nebo opilý vtipálek. Po penězích ihned skočí a podepíše vám váš formulář.

Kdysi tu však byl i jiný druh duší. Duše, které se koupit nedaly. Jejich majitelé byli nuzáci až hrůza, co od rána do noci jen dřeli pro věc, ve kterou věřili. Přesto neměli ani na slanou vodu. Ostatní si je často pletli s prodejnými tuláky. Neprodejní klamali tělem. Vymřeli již dávno. Ten, kdo si na ně vzpomene, je označen za blouznivého a raději zas rychle zapomene. Říká se (jen tak, mezi námi zasvěcenými), že je dobré, že vymřeli. Kdo by také chtěl ztrácet čas tulákem a odejít s nepořízenou. Ty časy, kdy ještě neprodejní žili, již raději nenavštěvuji. Nechci tam, i kdyby bylo lovecké povolení třebas zadarmo.

Svět, o kterém mluvím, byl kulatý skoro jak duhová kulička a létal v prázdném prostoru. Na tu kuličku lidé malovali čáry. Každá čára uzavírala jistou plochu. To, co leželo v ní, se jmenovalo stát či království a to vně byli nepřátelé. Těm státům vládli podivíni. Říkalo se jim králové, později politici.

Chudina krále nesnášela. A že se v té nenávisti činila! Vřele najevo dávala svůj názor – každou noc, když slunce zapadlo za obzor, město ožilo. Hrdinové vyráželi do místních krčem. V těch krčmách nadávali na krále a mluvili o jeho svržení. Medovina tekla proudem a sázky padaly jedna za druhou. Každá prohra znamenala další vyhladovělou rodinu. Zlatou šanci pro lovce duší. S odbitím půlnoci již nadávky přešly v hlasitý zpěv a smích. Nahé mladé dívky z chudiny tancovaly na stolech. Já tam byl!

Ten den jsem slavil narozeniny. To je vskutku zvláštní den. A zvláštní místo… Známí vám přejí hodně štěstí a zdraví, poroučejí vám víno a medovinu za jejich chechtáky a snaží se vás potěšit. Ale proč mi je tento rok přidělena zrovna lovecká licence na středověk? Tyto časy mám vskutku nerad. Většina duší je zde tak prostých, že za ně nezískám ani večeři. Pokud vám na trhu vůbec uznají formulář s podpisem těch pitomců – lidi ve středověku neumějí psát. Všichni navíc odporně páchnou. Nehledě na to, že tu musím jezdit na koni, abych nebyl označen za kacíře. Tato doba mě už prostě nudí.

Hospodský nám zrovna přinášel sele, když jsem začal cítit potřebu přírody. Své medovinou opojené tělo jsem belhavě dopravil na dvůr a začal jsem konat do trávy. Hlava se mi točila a přemýšlel jsem, zda mám vyvrhnout to dobré skopové, které jsem v krčmě spořádal. Náhle se za mnou ozval hlas. Toho člověka jsem od vidění znal. Byl to ten bídný červ, který v této krčmě často sedával až do úsvitu. Měl jsem na něj spadeno již dlouho. „Oje! Ty bídáku, táži se tě! Máš, ve své řiti pohanské, oje?“ Zapjal jsem si kalhoty a nechápavě se otočil. „Anebo snad otroka máš, že dveře nezavíráš?“ Uvědomil jsem si, že jsem nezavřel dveře do krčmy. Ten levným vínem prožraný červ se mi snaží nadávat a pro svou zábavu mezi námi vyprovokovat násilný problém! „Mám měďáky, bídáku!“ Odvětil jsem. Ten člověk se na mne podíval pozorněji. Z kapsy vytáhl nůž. „Mohou býti tvé teď hned, i bez násilí, červe.“ Dodal jsem a pytlíkem náležitě zaštěrchal. „Nedám ti je jen tak a okrásti se nenechám. Nechám ti je však za tvůj podpis pouhý, za tvou duši prožranou. Podpisy já sbírám, víš, jen tak, pro potěšení, je to má záliba!“ To barbarské podsvinče ke mně přistoupilo a vší silou mi přišláplo nohu. Nejspíš netušilo, že mám kované boty a krev v mých žilách neproudí. „Dej mi, co mám podepsati, ty zženštělý červe, co podkoního kurtizáně děláš!“ Uchopil můj formulář a načmáral na něj své jméno. Jen ať mi nadává, jen ať mne napadá… Nyní už je můj! Asi půjdu dojíst to selátko. Mám to dnes ale skvostné narozeniny!

S blaženým úsměvem jsem ten cár papíru s podpisem poskládal do náprsní kapsy a usedl zpět ke stolu. Michael se na mě podíval svým prohnaným pohledem: „Zlaťák.“ Pronesl Michael zamyšleně. „Dám ti za toho násosku zlaťák… Ale jen proto, že dnes slavíme tvé zrození. A taky z toho důvodu, že tady letos musíš tvrdnout.“ Michael byl můj dobrý přítel. Byl to výkupčí upsaných duší. A jak se říká již po staletí: Dobré obchody dělají dobré přátele. „To je od tebe milé, Michaeli. Ale obávám se, že to nemohu přijmout. Myslím si, že charita už vychází z módy.“ Upil jsem ze svého poháru doušek nechutně zteplalého místního piva a dodal jsem: „A vůbec, od kdy tě zajímají duše těchto bahňáků? Myslel jsem, že děláš seriózní byznys…“ Michael si povzdechl, jakoby se chystal přiznat k něčemu, za co se stydí. „Slyšel jsi někdy o Kainových dětech?“ Naznačil. Začal jsem se smát: „Asi jsi už vypil moc pohárů, Michaeli. Nevím, co je směšnější… Jestli to, že jsi uvěřil té báchorce anebo to, že se ve svém věku chceš dát na hazardní zábavu. Protože vrah některého z Kainových potomků, i kdyby vůbec existovali a kdyby duše jejich vraha měla v očích Azraelových opravdu vysokou tržní cenu, tak ten vrah určitě nebude nasávat v této bahňácké krčmě.“

Michaelova nová zábava a očividný způsob, jak rozházet všechny úspory, koření v biblickém příběhu o první bratrovraždě. „Kain, syn Adamův, se rozhněval, když Bůh s obdivem přijal obětní dar jeho bratra Ábela, ale Kainovou obětí pohrdnul. Bůh tak učinil, aby Kaina poučil v sebeovládání. Kain však selhal. V zápalu vzteku a zhrzení svého bratra zabil. Bůh se rozhněval za Kainův hrůzný čin a uvalil na něj tvrdý trest: Kain bude nadále žít mezi lidmi. Bude s nimi dále dýchat společný vzduch a sdílet společnou půdu. Vše, co jeho ruce zasejí, vše, co jeho činy vybudovaly, však přijde nazmar. Bůh sebral Kainovi veškeré šance na život v majetku. Z Kaina se stal opuštěný tulák. To je jeho trest. Hladomor, samota, nemoci. Bůh dále Kaina označil zvláštním znamením. Znamením, které má varovat každého před vraždou Kainovou. Nikdo nesmí vztáhnout ruku na Kainův život a ulehčit mu tak v jeho nekonečném trápení. Ten, kdo by tak učinil, bude zasažen Božím hněvem a dvakrát tak velkým trestem, než byl vyměřen Kainovi.“

Michael se chvíli zamyslel a pak poručil medovinu: „Já jen nechápu, proč všichni věří těm historkám o Božím milosrdenství.“ „Trochu málo alkoholu na to, abychom tu spolu debatovali o Bohu, nemyslíš?“ Odvětil jsem. Michael však pokračoval: „Prostudoval jsem nesčetné množství historických knih. Napříč celým časem se setkávám s názorem, že Kain nebyl tím posledním, kdo měl za jeho bratrovraždu trpět. Ostatně… Podívej se na spolčenost v této krčmě. Kdo myslíš, že za ty bahňáky zaplatí jejich sekeru, až jednoho krásného dne zemřou nebo někam zmizí??? Proč by měl být Bůh milosrdný? Proč by nemohl vybírat dluh na dětech?“ Musel jsem se rozesmát: „Ty snad v tu historku opravdu věříš, Michaeli? Věříš, že po světě chodí určité množství Kainových potomků. Potomků, kteří jsou zrozeni od toho, aby trpěli?“ „Jsem o tom naprosto přesvědčen! A ne jen o tom. Jsem navíc přesvědčen, že se tito lidé občas stávají oběťmi vražd a pokud budu hledat dostatečně dlouho, získám duši vraha, který svým činem upil utrpení Kainova. Jsem si jistý, že duši onoho vraha výhodně prodám samotnému Azraelovi. A poté pohádkově zbohatnu.“ Michael zamával na hospodského, aby nám přinesl další medovinu. „Ty jsi se snad úplně zbláznil, Michaeli.“ Michael se od ucha k uchu rozesmál a napřáhl ruku na přípitek: „Jo, a ty mi zase sežereš každou hovadinu. A kdo je na tom líp?! Ale tu duši od tebe za zlaťák koupím, opravdu. Přece se nebudu dívat, jak oslavenec nemá ani na nocleh a krmení pro tu jeho herku.“

Váhavě jsem sáhl do náprsní kapsy pro kus papíru s bahňákovým podpisem. Podal jsem jej Michaelovi. „No vidíš, že to jde, příteli. Jednou pomůžu já tobě, příště třeba ty mě. Taky nebudeš věčně tvrdnout ve středověku. Už se těším, jak mě někde v předválečné Evropě zase svezeš na tom parádním Indiánovi.“ „Nepřipomínej mi Indiána, Michaeli. Už ho určitě někdo našel, ukradl, prodal, rozmontoval. Zatímco já hniju tady, v krčmě plné bahňáků, co si ani neumí umýt nohy.“ Michael se zašklebil: „No jasně, mnohem raději bys hnil v Berlíně mezi nacisty a proháněl tam Indian Scout. Dokud by ti ho nepřetavili v munici.“ „Mnohem raději bych hnil tam, kde lidé nejsou ztotožněni s morem a hladověním. Tam, kde si ještě včera pamatují přepych i obyčejní dělníci a každý by se přetrhnul, aby pro své pohodlí a pohodlí své rodiny upsal třeba duši ďáblu. A to z prostého důvodu. Obchod.“ Michael se podíval na pečené sele, utrhnul si kus masa. Olízal si mastné prsty a otřel vousy. „No jasně ty ďáble… Což mi připomíná, že společně skočíme ještě na trolí trh. Mám tam pro tebe narozeninový dárek.“ Michael ve mně vzbudil zvědavost. Nedal jsem však na sobě nic znát. Zvědavost je pro malé děti. Nechci tomu škodolibému všivákovi ukázat svou slabost. Nechci, aby z toho měl radost.

Michael chtěl ještě něco dodat. V tom nás však zaujal hlasitý křik. Čtyři místní kořalové drželi holku, která se před tím v rytmu opileckých tanců vysvlékla na stole. Dva za nohy, třetí za ruce. A ten čtvrtý… „Ještě pořád tě nebaví středověk?“ Pronesl Michael nadšeně. „Právě mě začal bavit ještě méně.“ Odvětil jsem kysele. Nelíbí se mi to. Při svém putování jsem viděl mnoho zlého, ale nelíbí se mi to. Nelíbí se mi, když je na někom pácháno násilí. Paradoxní. Přitom mi nedělá problém vykoupit duši vdovy s malými dětmi. To však dělám pro vlastní zisk. Proto, abych ji následně prodal Michaelovi. Hnusí se mi, když se Michael rozplývá nad cizím násilím. Na druhou stranu ho svým způsobem chápu. Nemůže dělat nic. Mezi bahňáky se neradno vměšovat. A trápit se uzavřen sám v sobě? To ne! Tím stejně nic nezmění. Ti lidé si svůj osud již vybrali a v jejich omezenosti je baví. Jsou šťastní. Náš osud je jejich osudy ignorovat. Chápu, že Michael občas není dost silný, aby je ignoroval. A jediná zástěrka, jak se ze světa nezbláznit, je povýšeně se celému světu smát. Hodil jsem po hostinském zlaťák, který mi Michael před chvíli věnoval za bezcennou duši toho kořali. Pak jsem vyšel ven, nadýchat se chvíli čerstvého vzduchu.

Pozorně jsem se rozhlédnul, zdali je ulička vylidněná, aby nikdo nespatřil mou vymoženost 20. století. Zapálil jsem si strojově balenou cigaretu. „Vždyť jsem zase tolik neřekl…“ Prohlásil mi náhle někdo těsně za zády. Trhnul jsem s sebou. S cigaretou by mě zde nikdo neměl vidět. Pak jsem si uvědomil, že je to Michael. „…jsi přecitlivělý, jako kdyby ti bylo 15…a přitom…kolik že to teď slavíš? To jsi se ještě nenaučil smát se bahňákům?!“ Michael má pravdu. Jsem přecitlivělý. „Tak už raději pojďme na ten trolí trh!“ Prohlásil jsem zvědavě a tak trochu podrážděně.

Trolí trh, to je místo, které každé město v každé době bezpodmínečně musí mít. Nachází se skryto zrakům lidí, aby nabídlo nerušené obchodování všem, kteří to s lidstvím nemají až tak horké. Lovci duší zde mohou nakoupit vše, co pro svůj lov potřebují. Dále si mohou vybrat zákazníky pro své upsané duše a to ze širokého spektra výkupčích, etherožroutů, démonů a ďáblů… Co je ale hlavní, na žádném trolím trhu v žádné době napříč časem nechybí Starbucks!

Upíjel jsem své vanilkové latté a rozhlížel se. Začínalo mi stále více vrtat hlavou, jaký bude onen dárek, který mi Michael připravil. „Tak už to dosrkej a pospěš! To, co pro tebe mám, nepořídíš na jen tak ledajakém trolím trhu. Pro tohle, kamaráde, musíme do kanálu!“ Kanálem Michael myslel ta nejšpinavější zákoutí trhu. Místa, kde pořídíte všechny zakázané předměty. Je jedno, jestli legální s povolením, zcela nelegální, zdali s nimi byl někdo zabit, nebo vám za jejich držení hrozí poprava. Těchto míst jsem se vždy tak trochu obával. Byl jsem čestný lovec. Michael, ať už to bylo čistě jeho povahou, anebo výkupčího nutností k přežití, však v těchto končinách znal každý kout.

Byl to nevšední zážitek: Sledovat všechnu tu plejádu zbraní z dob vzdáleně budoucích, drog, amuletů s necertifikovanou silou. V tom Michael zastavil u stánku shrbeného jednookého starce: „Tohle je Dan. Poznali jsme se v Srbsku. Dobré časy! Skvělé kšefty! Pár podobných genocid a do smrti nebudu muset pracovat. Předevčírem jsem se domlouval s Danem, aby pro tebe odložil půl gramu Samaela.“ Samaela neznám, ale rozhodně vím, že se mi dnes nechce fetovat: „Ale Michaeli, přece víš, jaký mám názor na drogy. A nepřemlouvej mě, že mám narozeniny!“ Michael se podíval tak trochu uraženě: „A kdo tu mluvil o fetování?! Samael není žádná zábava pro malé děti. Samael tě odsud dostane. A teď nemyslím trip. Myslím to doslova. Když si vezmeš Samaela, staneš se pro ministerstvo Lovu neviditelný. Třeba i na několik dní. Není to na celý život, ale je to dost na to, abys vypadnul ze středověku do nějaké pro tebe snesitelnější lidské etapy, aniž by tě při přepravě chytili. Falešnou licenci pro prodej duší na trolím trhu jsme ti s Danem sehnali taky, rok expirace se jí automaticky přepisuje. Není co řešit! A poděkovat mi můžeš třeba až za týden, až za tebou přicestuji udělat kšeft! Teď nic říkat nemusíš…“

Michaelovo přátelské gesto mě téměř dojalo. Nikdy bych nečekal tak drahý a nebezpečný dárek. Nikdy bych nečekal, že Michael zná můj věk a mé kulatiny bude chtít obdarovat takto velkoryse. Bylo to od Michaela vskutku šlechetné, ale šlo mi to upřímně proti srsti. Z certifikovaného lovce desperátem? Michael pozoroval mé váhání: „Já už se prostě nemůžu dívat, jak tě tahle doba ničí. Ty jsi lovec dvacátého století. Baví tě byznysmeni, globální politika, zbraně…“  Tím ve mně však vzbudil jen další váhání. Ticho rozříznul až Dan. „Bejt váma pane, tak jej poslechnu. Víte, mám taky přístup do kartotéky ministerstva. A když jsem viděl ty plány s váma, no… Asi bych se snažil zvyknout, protože si tu docela pohnijete…“ „Je to pravda, Michaeli? Vyšňupali jste, že si tu pobudu?“ Zeptal jsem se nervózně. Michael jen vážně přikývnul hlavou.

Držel jsem pilulku Samaela v ruce a přemýšlel. Mám na výběr jen dvě možnosti: Hnít tu jako certifikovaný lovec, nebo řádit ve dvacátém století jako desperát a riskovat trest smrti. Pak se mé svědomí utopilo v chtíči. Polknul jsem tabletku, falešnou licenci si sroloval do kapsy a podal Michaelovi ruku: „Druhá světová je nuda. Co takhle 2015? Brzy nashle, příteli!“ „Brzy za tebou zajedu nakoupit duše, na které budeme oba pyšní!“ Stihnul za mnou Michael ještě zavolat, když jsem odcházel ke stánku s časovými víry.

Drazí čtenáři, díky superschopnostem lidí, kteří tyto stránky stejně nikdy nečetli, jsme dosáhli nového milníku: Portál Ozbrojený Jednorožec je první ve výsledcích Google při hledání obchodního termínu „Hokejovka Radegast“. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl odměnit všechny kolemjdoucí literárním počinem: Na dně svého šuplíku/v zapomenutí mého harddisku jsem objevil jednostránkový nástřel entity, jež jsem tenkrát pojmenoval „Pohádka“. Příběh mne natolik zaujal, že jsem se rozhodl v něm pokračovat a postupně jej zveřejňovat. Chcete také proniknout do světa andělů, ďáblů, překupníků, vozků, poníků a hrdinů, kteří nejsou ani tak čestní, hodní či zlí, jako opravdoví? Pak sledujte Jednorožce pozorně! Začínáme možná už zítra… 🙂