V některých chvílích si rád pohrávám s myšlenkou, co je vlastně zlo a odkud se bere. Pokud se ohlédnu za vším, co jsem prožil, jako nejschůdnější odpověď mi připadne relativizace zla. Malé dítě kupříkladu ví, že je špatné lhát. Věkem postupně zjistí, že je občas nutné neříkat celou pravdu, případně pravdu přibarvit tvrzením, které jemu připadne správné. Později ho okolní svět naučí, co je to milosrdná lež. Lidské dítě, které bylo přesvědčeno o tom, co nesmí, co je zlé, náhle lže, jako když tiskne. Lže s vědomím, že dělá to nejlepší, co v dané chvíli udělat může. Pro sebe, svou rodinu, pro masy svého lidu. Lže s pocitem, že by za to mělo být pochváleno. Zlo téměř vždy vymezuje komunita kolem nás. Vražda na ulici je trestána vězením. Ve válce je ceněna medailemi. Fascinuje mě pomýšlet na období nejtemnější. Na časy a místa tak blízká zlu, že se k nim neodvažuji přibližovat. Na události, které znám jen z vyprávění Amélie a Michaela. Rád bych znal a viděl, na co právě myslí dvacetiletý voják, který prolhané dítě zaživa stahuje z kůže. Mí „klienti“ v roce 2015 budou bezpochyby rovněž přesvědčeni o tom, že nedělají nic až tolik zlého. Pokud by neprodali chemické zbraně povstalcům oni, prodal by je někdo jiný. Samozřejmě. Stejně tak jako já se svými obchody. Pokud bych nezmařil duši, zmařil by ji jiný výkupčí. I já si vymýšlím berličku, díky které mohu konat zlo. Tato berlička mne podporuje v těch nejtěžších chvílích, abych se nezbláznil.
Časový vír byl protentokrát milosrdný. Po krátkém letu jsem se ocitl ve Vídni požadované doby. Doufaje, že zbytky Samaela zafungovaly, sáhnul jsem do kapsy pro lovecké povolení. Kolek nezbělal. To poukazovalo na úspěšné přemístění. Neměl bych být vyzrazen. Náhle mě ovládla hrozivá nevolnost. Břicho zabolelo, jako kdybych spolykal žiletky. Ucítil jsem šílený tlak a poté to přišlo. Padnul jsem na kolena a začal zvracet. Z mých útrob vyletěl bílý potkan. Vyčítavě se na mě zadíval vytřeštěnýma očima, pak utekl kamsi do skrýše ponuré ulice. „Takže ty teď cestuješ na Samaelovi?“ Problesklo mi hlavou. Samaelovy účinky jsou u konce. Nyní se mohu opět s plným odhodláním pustit do práce. Zapálil jsem si cigaretu. Byl to opravdu blažený pocit – kouřit cigaretu, aniž bych musel sám před sebou zdůrazňovat „strojově balenou“. Aniž bych se musel vystrašeně ohlížet, zdali mě při tom neuvidí člověk. Zvolna jsem vyfukoval dým a díval se do dáli. Pozorně jsem prohlížel průmyslový komplex, ve kterém jsem se objevil. Byl podzim. Ranní chlad a vlhkost se mi drala pod kůži. Čeká mě hodně práce. Dnes však musím jako první vyzvednout můj Indian Scout. V roce 1938, před mým odchodem, jsem jej rafinovaně ukryl v tunelu městské dráhy. Ta však od oněch dob prošla sérií přestaveb. V nitru jsem doufal, že svůj stroj ještě shledám.
Chodil jsem ulicemi a matně tápal po vzpomínkách, kde začít hledat. Město se od doby předválečné proměnilo k nepoznání. Že by tato stanice metra? Mám zkusit tuto kanalizační šachtu? Před očima jsem měl jenom ten krásný černý lak. V tom jsem málem zakopl o pár mladých tuláků. Seděli s kytarou ve výklenku starého domu. „Neměl bys cigáro?“ Zavolala na mě holka. Síla zvyku užuž sahala do kapsy pro formulář: „Všichni ostatní z mého okolí jsou jiní.“ „Jak jiní?“ „Nekradou duše pro svoje potěšení.“ Píchla mě do spánků další vzpomínka. Nedokážu se soustředit na svou práci. K čertu! Azrael mi byl dlužen to včerejší shledání. V kapse jsem nahmatal krabičku cigaret a obdaroval každého po dvou. „Díky kámo. Jsme jen děti týhle zasraný doby plný fetu a peněz. Neměl bys ještě drobný?“ Odvrátil jsem zrak: „Pokud vím, tak v této době není krize, válka ani hladomor. Běžte a dělejte svou práci!“ „Žijeme v zasraný době. Nikdo nám tu nepomůže! Jsme produkt zasrané politiky!“ Rozvášnil se kluk.
Jak je vidno, nejdůležitější je určit společného nepřítele. Nepřítele, proti kterému je možno bojovat. Bláhoví chudáci. Žádnou pomoc nepotřebují. Stejně by ji nepřijali. Je jim dobře na ulici. Když pominu nezvratný fakt, že za jejich život můžou v dnešním klidném a bohatém zákoutí historie převážně oni sami, musím uznat, že mají pravdu v jediné věci. Ano, za jejich život může z části i doba, lidé. Nelze však vinit politiku. Jde o problém, který v lidstvu tiše spí po staletí. Je jako rakovina. Vše se projeví až ve chvíli, kdy po několik generací válka přestane být válkou, víra přestane být vírou a strach strachem přestane být. V době, kdy není čemu věřit, o co usilovat a čeho se bát. Teprve pak vyjde napovrch, jak strašlivý experiment Boha lidé jsou. Stvořeni tak inteligentní, že potřebují lásku, avšak zároveň animální a krutí. Bytosti, které byly po tisíce let hnány k životu v odříkání, nedostatku a strachu z něčeho, co nazvaly vírou. Ve chvíli, kdy přišli o nedostatek a strach, vyplynulo jejich animální já napovrch. V orgiích a vlastním sobeckém potěšení se vzhlíží natolik, že nechtějí dát lásku svým dětem. Tak se krutost dědí z generace na generaci. Stupňuje se. Vytváří horší a krutější kreatury blahobytného lidství. Je možné, že mí noví „přátelé“ z ulice v sobě nalezli lásku minulosti navzdory. Je možné, že budou novým Adamem a Evou. Je však mnohem pravděpodobnější, že se jen řítí životem, aby po sobě zanechali prázdné lahve a metamfetaminem zdeformované potomky. Generaci, která k sobě navzájem bude ještě chladnější, krutější a animálnější.
Stál jsem beze slov zamyšlen nad jejich světem. Sám se svými zbytečně melancholickými náměty pro večerní filosofování u šálku čaje. V tom klukovi odněkud zpod mikiny vykoukl bílý potkan s vykulenýma očima. Schoulil se mu do dlaně. Z této skrýše mě sledoval, jako kdyby znal všechny mé činy. Jako kdyby viděl skrze mne. Upřeně jsme se pozorovali. On mě a já jeho. Hlavou se mi honily vzpomínky na Samaela. Pomátl jsem se? Je snad bílý potkan součástí mého údělu na tomto místě? Co po mě chce?! Rozhodně to není náhoda. Ten upřený pohled mne trhal na milion kousků.
Potkan náhle vyskočil a utíkal po chodníku pryč. Dal jsem se za ním. „Johny, vrať se!“ Uslyšel jsem křičet tuláka za mými zády. Celý zadýchaný jsem se snažil onoho tvora neztratit z dohledu. Křižovali jsme hlavní třídu, div mne neporazila tramvaj. Doleva, doprava, ne a ne jej chytit. Běželi jsme po schodech dolů. Potkan byl nepopsatelně rychlý. Jedoucí eskalátory jsem bral po třech, ale ani tak se mi nedařilo stáhnout jeho náskok. Hbitě se protahoval kolem stojanů s časopisy. „Pane! Tam nesmíte!“ Křičel na mě zřízenec dopravního podniku ve chvíli, kdy jsem zabíhal do uzavřeného tunelu. Celého mě zaléval pot. Potkan mizel stále dál. Ne a ne se však ztratit v některé z úzkých skulinek. Jakoby si se mnou hrál. Jakoby si přál, abych jeho stopu neztratil. Cítil jsem, jak se mi na obličej lepí desetileté nánosy pavučin. V tom to potkan vzal do servisní místnosti vystavěné vedle tubusu metra. Zahnul jsem za ním. V přítmí neudržovaného tunelu jsem zakopl o tlustý kabel příhodně natažený ve výšce mého kotníku. Pak už jsem jen viděl, jak se nebezpečnou rychlostí blíží podlaha, a uslyšel Michaelův smích.
„No nazdar! Já si hned myslel, že tě mí noví adoptivní rodičové zaručeně zaujmou! Nemáš cígo… Hehehe…“ Pomalu jsem zvedl hlavu. Uviděl jsem, jak bílý potkan nabývá podobu lidské bytosti. „Promiň mi ten vtip. Ale došlo mi, že cestuješ na Samaelovi poprvé. Tudíž nemůžeš vědět, že bílého potkana vyzvrací každý, kdo na Samaelovi docestuje do cíle. Takový je prostě dojezd. Ale potkan, který vidí do tvé duše…to se mi opravdu povedlo. Měl jsi vidět tvůj obličej! Jen doufám, že jsem od nich nechytil vši.“ Vysvětloval krkolomně Michael a škrábal se nervózně za krkem. Dříve, než jsem stačil cokoliv říct, dříve, než jsem vůbec odlepil tvář od tvrdé a studené země, rychle pokračoval: „Úžasná věc z kanálu, taky bys ji měl zkusit. Můžeš se změnit v jakéhokoliv tvora, kterého chceš. Jen se to musíš naučit s dávkováním. Chystal jsem si to na tebe pár dní. Včera jsem se málem proměnil z potkana zpět v podprsence té tulačky. Ale už to mám vyladěné…“ „Michaeli… Michaeli!“ Mručel jsem legračně ze studené země snažíc se postavit na nohy. Oprášil jsem si kabát a konečně v sobě našel slova: „Michaeli! Já na tvoje fórky opravdu nemám čas! Nebudu s tebou fetovat tablety z trolího trhu, po kterých se proměním v bílého potkana a nebudu na tom rejdit v podprsenkách vídeňským bezdomovkyním.“ Měl jsem chuť se na Michaela vrhnout a bít ho pěstmi do obličeje. To však nepřísluší zasvěceným bytostem třetího řádu. Proto jsem se na něj jen rozzlobeně zadíval. Michael nejspíš vycítil mé rozrušení, jelikož se snažil situaci ihned urovnat: „Pak mám pro tebe ještě jedno překvapení. A promiň mi ten vtip. Ty jsi cestoval dva dny, ale já mezí tím udělal spoustu práce. Neviděl jsem tě rok. Těšil jsem se na tebe.“ Pohled, který jsem nyní Michaelovi zaslal, rozhodně neznamenal odpuštění. Znamenal spíš: „Tak to vyklop, Michaeli, nebo tě opravdu zabiju. Ať už jsme anebo nejsme nejlepší přátelé.“
Michael rychle pokračoval: „Udělal jsem práci za tebe. Našel jsem tvůj Indian Scout. Řekněme, že nejsi zrovna mistr přes konzervaci motoveteránů. Víš, že se ten tunel v devadesátých letech boural? Naštěstí máš mě a já tu v té době zrovna dělal obchod, tak jsem si našel chvíli, abych tvůj Indian zachránil.“ „Co je s mým Indianem?“ Pronesl jsem už trochu mírnějším hlasem. Doufal jsem, že to není jen další z Michaelových vtipů. „No, v této chvíli tě můžu jen ujistit, že je tvůj Indian v bezpečí. Můžeme tu na sebe koukat. Můžeme se klidně třeba i poprat kvůli potkanovi. Ostatně, rvačka nadpřirozených bytostí v tunelu metra je rozhodně scenérie, která v našem příběhu nesmí chybět! Nebo půjdeme do baru Black Jewel. Tam se možná dozvíš víc.“
I přes mé naléhání mi Michael celou cestu neřekl další informace. V koutku své duše jsem srdečně litoval faktu, že nejsem člověk. Nejraději bych byl bahňákem, který by svého přítele za podobný vtip přetáhl přes záda barovou židlí v chudinské pivnici na periférii. Moci mu tak dát alespoň facku. To by však bylo hrubé porušení morálky zasvěcených bytostí. Dusil jsem v sobě vztek a po celou cestu metrem jsem doufal, že to nebude jen další vtip. Mlčky jsme se dívali skrz sebe až do konečné stanice ve čtvrti Ottakring. Pár bloků odtud jsme stanuli před barem Black Jewel. „No… Dál již vkročit nesmím. A neptej se mě proč. Večer se sejdeme na trolím trhu pod Albertinou, dáme si pivo a ty mi povyprávíš, jak jsi pochodil. Měj se. A ještě jednou promiň za toho potkana. Tvůj pád jsem v plánu neměl…“
Interiér baru Black Jewel působil poněkud ponurou atmosférou. Kupříkladu mi nebylo zcela jasné, proč zde ze stropu visí černá rakev. Zdejší hosté, kteří nikdy nepoznali hlad ani dýmějový mor, pravděpodobně vidí ve smrti něco vzrušujícího. Zrovna tak by si nad barový pult mohli vyvěsit pupeční šňůru. To by však nevypadalo dostatečně mužně a temně, proto to nejspíš ještě nikdo z nich neudělal… Co je však podstatné, Michael nelhal. V rohu baru stál můj milovaný Scout. Jeho lak se temně blyštil po ponuré místnosti. Usadil jsem se a zapálil si cigaretu. V tom mou pozornost zaujal rozhovor dvou mužů u vedlejšího stolu. Jeden horlivě vyprávěl tomu druhému: „…že si ho tu prý uschoval samotný ďábel. Koudy zase vyprávěl, že ví, komu ta mašina patří. Prý sedí za vraždu. Sebrali ho, když tu zrovna nasával u baru. Mašina čeká, až se jednou dostane z díry a vrátí se pro ni. To zní jako o dost menší pohádka. Koudy mi ale každopádně nedokázal vysvětlit, jak se mohla stát ta věc před deseti lety… Přišel sem chlap, že tu mašinu koupí. Barman mu několikrát řekl, že mu neříká pane a tudíž mu ji nemůže prodat. Potom ten chlap vysypal na barový pult cash. Řekl, že nepotřebuje papíry, že si ji prostě vezme. Tomu chlapovi ještě v noci, co na Indianu odjel, puklo ve spánku srdce. Když barman druhý den v poledne otevřel bar, Indian stál na svém původním místě a ten cash byl na popel. A ten popel měl tvar pentagramu, znamení pekla. Barman ještě stihnul narazit pípu. Potom dopadl stejně jako ten cizinec. Zůstal ležet na barovém pultu – tuhej.“ V tom před něj barman postavil pivo: „Chlapi, už zase začínáte o motorce? Bavte se raději o fotbalu, na té machně není nic, co by vás mělo zajímat.“
Dopíjel jsem páté pivo a přemýšlel, jak svého Scouta co nejdříve dostanu pryč. Majitel baru ho zde má jako dekoraci. Musím ho donutil k prodeji… Nechci dělat zbytečný rozruch. Ti lidé mi ho rozhodně nedají dobrovolně. Zahasil jsem cigaretu a s prázdnou sklenicí jsem se usadil na bar, pokynul jsem, aby mi barman natočil ještě jedno: „To je váš Indian?“ Zeptal jsem se opatrně. „Ne… Ten Indian jsem zdědil po otci, ale myslím si, že ani jednomu z nás nikdy nebyl vlastní.“ „No a co je podle vás pravdy na těch historkách…?“ Opáčil jsem. Barman se lišácky pousmál a dotočil mi sklenici piva po okraj: „Historky se vypráví. Životy se žijí. Pivo se pije.“ „Měl bych o něj zájem. Byl byste ochoten se nějak domluvit?“ Dotíral jsem na barmana. „Pane…už jsem vám jednou řekl, že mi ten Scout nikdy neříkal pane. Proto vám jej nemohu prodat.“ Není to pro něj jen dekorace, je to místní legenda. Věc, ve kterou můžete věřit, o které si lidé povídají u piva, když si nechtějí povídat o ničem osobním. Žádný dobrý barman nevezme svým hostům legendu. Jeho bar by pak přišel, řečeno poeticky, o duši. Zásadní poučka výkupčího však zní „každý má svou cenu“. A kdo jiný by měl získat duši baru, nežli výkupčí duší živých. „Dám vám za něj cokoliv!“ Pokračoval jsem. „Pane. Toho Indiana vám prodám leda na konci světa!“ Odpověděl se smíchem barman. „No tak pak budu muset vybít veškeré zlo na světě, abych ho získal. Protože konec světa nastane tehdy, až zlo přestane existovat. Pak bude vývoj času zastaven a započne poslední soud…“ Barman v tu ránu zpozorněl. Zbledlý si mne prohlížel. Jeho roztřesená ruka sáhla pod barový pult a posunula přede mě deník. Chvíli si mě ještě měřil pohledem a pak nalistoval konkrétní den a pokynul, abych četl.
Středa
Vzbudil mě nepříjemný podzimní déšť, venku byla mlha. Ještě hodinu jsem ležel v posteli, než jsem se přinutil vstát. Ujel mi autobus a do baru jsem dorazil se zpožděním. Do oběda však stejně nikdy nepřichází hosté. Dnešek si budu pamatovat ještě dlouho. Nebylo ještě ani jedenáct, když přišla ta divná holka. Objevila se jako duch, ani jsem neslyšel klapnout dveře. Měla na sobě otrhaný kabát, záplatované kalhoty a zašpiněné číny. Měřila sotva metr šedesát. Usadila se k nejvzdálenějšímu stolu a chtěla donést pivo a gin. Na tom všem by nebylo nic neobvyklého, kdyby nebyla celá od hlíny a trávy, jakoby ji někdo právě vykopal z hrobu. Lila do sebe jeden gin za druhým a hleděla před sebe tak smutně, že jsem snad v životě neviděl nic smutnějšího. Nebrečela. Během hodiny se slila pod obraz. Náhle začala kašlat a svíjet se jako na fetu. Padla na kolena a poblila se. Něco takového jsem v životě neviděl: Vyzvracela bílého potkana. Živého! Pootevřenými dveřmi utekl ven do deště. Když jsem se ji chystal jít vyhodit, venku náhle něco zaburácelo. Rozrazily se dveře a do baru vjel muž na historickém Indianu Scout. Měl na sobě luxusní oblek. Vypadal jako vysoce postavený obchodník. Byl promočený od hlavy až k patě. Na motorce jel asi poprvé v životě, protože neuměl vyřadit a při sesedání málem sletěl. Postavil se k baru a poručil absinth. Chvíli se rozhlížel a pak se dlouze zadíval na tu divnou holku, která se mezi tím posadila zpět na židli. Dívali se na sebe, jako když potkáte starého přítele a nevíte, zdali je to vážně on. Holka vstala a přišla k baru. S mužem se pozdravila krátkým přátelským objetím beze slov. Chvíli si prohlížela motocykl: „Zachraňuješ mu tu jeho herku?“ Zeptala se pohrdavě cizince a dodala: „Kéž ji bude někdy ještě potřebovat…“ Vyjeveně jsem je oba pozoroval. Muž se zasmál a prohlásil: „Přece ještě není konec světa! Za pár let se tu máme setkat, za pár let se pro ni vrátí.“ Holce zvlhly oči a tichým přidušeným hlasem ze sebe vytlačila: „Konec světa přijde, až zlo přestane existovat. Potom to všem spočítá poslední soud a vývoj času bude zastaven.“ Nejistým krokem vyšla z baru a zmizela v dešti. Konečně jsem se vzpamatoval. Chtěl jsem tomu muži říci, ať vypadne. Dřív, než jsem nabral dech, se muž rozplynul přímo před mýma očima. Zbyl zde po něm jen Indian Scout. Chtěl jsem zavolat policii. Prohlížel jsem si motorku. Neměla štítky ani značky. Prozatím jsem se rozhodl, že si zde motorku nechám. Postavil jsem ji do rohu místnosti a řekl si, že uvidím, co bude dál…
Muž za barem se mi díval do očí, jakoby čekal nějakou odpověď. „To je z nějakého devadesátkového seriálu?“ Zeptal se nakonec. Nechápavě jsem pokrčil obočí. „No myslím tu hlášku… S koncem světa… Ta věta mě pronásleduje od chvíle, co jsem našel tento deník. Patřil mému otci.“ Pokračoval. Zamyslel jsem se: „Znal jsem osobu, která to tvrdila. Byla to jen taková průpovídka. Z legrace. Nevěřím, že by ta hláška měla hlubší smysl. Nicméně jsem si naprosto jist, že toto rčení nepochází, jak vy říkáte, z devadesátkového seriálu. Od nikoho jiného jsem jej totiž neslyšel. Občas jej utrousím ještě já, ze vzpomínky. Rozumím tomu, co váš otec prožil. Vy byste však rozhodně neporozuměl a proto se to, s prominutím, nebudu pokoušet ani vysvětlovat. Ostatně… I já v příhodě vašeho otce nacházím spíše otázky, než odpovědi. Mohu se na ten motocykl alespoň posadit? Je vskutku nádherný.“ Barman mě i sobě nalil po sklence whisky. „Ano, to je. Je to ten nejkrásnější stroj, co znám.“ „Tak mohu tedy?“ Zeptal jsem se ještě jednou. Šli jsme společně do rohu místnosti. Barman Scout shodil ze stojánku a hrdě se na něj usadil: „Není to nádhera? Jen mě mrzí, že se mi ho nikdy nepodařilo nastartovat. Chtěl bych slyšet ten zvuk. Ani s čerstvým benzínem však neškytl.“ „Mohu se tedy posadit?“ Prosil jsem barmana, dokud neseskočil a opatrně mi nepodal řídítka.
Usadil jsem se. Vůle plynu je příšerná. A ta spojka! Michael mi mého Scouta za pár kilometrů málem utrápil. Anebo to byl zub času? Tak jako tak to svedu na Michaela! Stiskl jsem spojku. Zkusil jsem zařadit první rychlostní stupeň a vyřadit zpět. U toho jsem poučoval toho muže: „Víte… Tyto stroje potřebují lásku. Touhle pákou se při studeném startu vymezuje vůle ventilů. Musíte povytáhnout sytič, samozřejmě. A při startování pak lehce pracovat s plynem. Karburátor se nesmí přeplavit, ale zároveň to nemůžete ani zadusit, chce to lehce přidat a poslouchat příběh, který vám ten stroj vypráví.“ Skočil jsem po nakopávací páce. Scout za hřmotu a oblaku dýmu naskočil. Barman mne překvapeně pozoroval. Já však na nic nečekal. Skočil jsem na můj milovaný Scout, zařadil první rychlostní stupeň a zabral za plyn. Rozrazil jsem dveře baru a s Indianem vyskočil na ulici. Pod plným plynem jsem se rozjel vstříc velkoměstu. Večer musím přinutit Michaela, aby mi vše vysvětlil. Zítra mě čeká velká hromada práce!
Zdroj ilustračního obrázku: mecum.com